Zacatek konce - Další čtyři dny

Vzlykání zlomilo klidný nočni vzduch v Zobí ulici. Bylo pár hodin po Brumbálovém pohřbu a Harry Potter koukal do stropu jeho ložnice. Nebyl si jistý jak reagovat na jeho přátele kteří přijeli s pláčem. Přijeli hodiny předtim k Dursleyům; nicméně , s krátkým komentem od Rona zahrnující pár prasečích uší které by se hodily k jeho ocasu a Hermiona vytahující její hůlku ,kterou měla schovanou za opaskem. Trio se dostavilo do Harryho pokoje bez žádného incidentu. Dalši vzlyk vyrušil Harryho ze vzpomínek jejich příjezdu a vedle něho se ozval hlas.
“Hermiono,” Ron šeptal, “jsi to ty?”
“Rone,” téměř neslyšící vzlyk unikl z Hermioniných úst. “ nevěděla jsem ,že je někdo vzhůru,” řekla v přidušujícím šeptání.
“Nemohl jsem spát,” odpověděl Ron když se zvedal z postele a přesel místnost k Hermionině postely. Zastavil se než si sedl na kraji její postele.
“Trochu mě to dostalo,” sedla si Hermiona a poškrábala se na čele. Začala znovu plakat, ještě měkčeji než předtim. Harry viděl Rona jak ji nešikovně plácal po zádech než mu skočila do náruči. Ron vypadal v tom momentě trochu šokovaný ,ale pak si dal ruce kolem ní a opřel se o zadní čelo postele. Hermiona vzlykala na Ronově hrudi, ale ne jako na pohřbu. Ron ji políbil na vrchu její hlavy a něco jí konejšivě pošeptal.
Harry si všiml že jeho oči začaly pálit a cítil slzu jak stékala po jeho tváři. Známé, ale nepříjemné, bodnutí ho uhodilo do žaludku jak truchlil pro to co ztratil. Truchlil pro ztrátu jeho rádce, pro bolest jeho přátel, pro to co věděl že je před nimi, a pro ztrátu jedné určité rudovlásky.
“To bude v pořádku, Hermiono,” Ronova slova přivedla Harryho do přítomného času, “To bude v pořádku. Já tě ochráním; vždycky jsem tu pro tebe.”
Hermionino dýchání se uklidnilo jak mluvil.
“Já vím,” odpověděla šeptem, tulící se k němu.
Po několika momentech, Harry viděl Rona jak se posunul do Hermioniné postele.
“Umm…Hermiono?”
“Ano, Rone?”
“Chceš abych…teď…mám….jít?” řekl Ron.
“Oh!” Hermiona začala, “Já, teda, já……mohl by jsi zůstat se mnou….na pár minut?” zeptala se ostýchavě. Harry mohl skoro cítit teplo z jejich tvaří.
“Jistě!” odpověděl Ron tak trochu rychle.

~*~

“Rone! Vstávej!”
“Hmmmmm.”
“Řekla jsem vstávej!”
“Ještě ne Hermiono, jsem unavený,” zamumlal zřejmě spící Ron jak držel pevně Hermionu a tahal blíž k němu.
Harry ležel potichu v jeho postely. Byl vzhůru pár minut než si uvědomil, že jeho kamarádi spali navzájem ve svých naručích. Věděl ,že to bylo kompletně nevinné, ale dal jim šanci aby se přerovnali , než zjistí ,že je vzhůru.
“Ronalde!” Hermiona zasyčela. “Ronalde, vstávej a nech mě jít!”
“Co?” odpověděl ospale a otevřel oči. “Oh, Hermiono,” začal, “Já jsem…já jsem nechtěl…..promiň” pustil ji.
“Ne…to není…“ Hermiona položila jemně její ruku na Ronovo rameno aby ho zastavila od zoufalého boje s dekou. “ Já jsem chtěla říct, že nejsem naštvaná kvůly….teda….já jenom myslím ,že by jsme se měli…přemístit…než se Harry vzbudí.”
Ron na minutu přestal bojovat s dekami a koukl na Hermionu.
“Jasně. Promiň,” Ron zamumlal a vracet se do jeho postele ale jak si sedal tak se zastavil, jeho záda k ní.
“Hermiono?”
“Ano?”
“Jenom abys věděla,” Ron zakopával o jeho slova. “Já jsem nechtěl aby se to stalo, jenom jsem usnul,” ukončil větu ostýchavě, a rozmýšlel se jestli se na ni má kouknout.
“Ne, je to moje chyba, “ Hermiona odpověděla. “Já jsem se tě zeptala jestli by jsi nezůstal, pamatuješ?” řekla jemně a položila jeho ruku na jeho předloktí.
“ Já jsem jenom nechtěl aby sis myslela….no….že jsem se pokusil…no…mít z toho nějaký zisk,” řekl Ron ostýchavě.
“Já vim ,že by jsi to nikdy neudělal ,Rone,” odpověděla upřímně, tahajíc mírně za jeho zápěstí aby ho přiměla aby se na ni koukl. “Ale neříkám že bych si to neužila, ve vhodné době,” dodala nápad a rohy jejich rtů se culily.
Ronovy spadla čelist.
“Nezajímá mě co tahali minulou noc! Tohle není hotel! Musí udělat povinnosti jestli chce zůstat v tomhle domě!” hlas zezdola se blížil každou sekundu.
Ron odskočil od Hermiony a zalezl do jeho postele. Bouchání na dveře je málem vyrazilo.
Harry vstal pomalu z postele. Zdroj všecho rozruchu byl ovšem jeho strýc, Vernon Dursley.
“Dobré ráno,” Harry řekl lenivě, dusící zívnutí.
“Hmm,” strýc Vernon se zdál ,že ztratil nějaký ten kouř když viděl jeho synovce před ním a byl pozorující mladou čarodějkou která už měla v ruce hůlku a mladým čarodějem ,který měl tvář plnou zlosti. Harry nevěděl jestli se Ron zlobil kvůly tomu jak se k němu jeho strýc chová nebo kvůly tomu ,že vyrušil dobrý moment mezi ním a Hermionou.
“Dvůr potřebuje posekat a zahrada potřebuje poplenit. Jestli si myslíš že tu nechám tvoje…..hm….kámoše…tak nejdřív udělej svoje povinnosti. My jsme tě mohli vyhodit už dávno předtim a taky měli…..” ale Harry ho přerusil, protože si všiml pohledu obou jeho přátel. Poslední věc ,kterou potřebovali byly trable s Ministerstvem za to že použili kouzla na mudlu.
“Za prvé, nemluv s žádným z nás už nikdy takhle. Budu dospělý v měsíci, naštvání mě by nebylo zdravé pro tebe.” Harry si prohlížel jeho strýce od hlavy k patě. “Za druhé, já udělám moje povinnosti a to bude moje výplata za to skoro nic co jste pro mě udělali za posledních šestnáct let, a to je víc než si zasloužíte.” Harry ukončil větu s chladným pohledem který nutil jeho strýce nesouhlasit.
Strýc Vernon vypadal jako by ho chtěl zabít, ale přišel s lepším nápadem a odešel bez slova dolů.
Harry se podíval omluvně na jeho přátele.
“Promiňte,” zamumlal rozpačitě.
“Ne kamaráde, já promiň….” řekl Ron. “Ale super řeč!” dodal nadšeně.
“No, já jdu do sprchy, “řekla Hermiona, skákajíc z postele. “Potom si půjdu koupit nějaké věci a jídlo ,počítám že tvoje teta nám toho moc neudělá.”
Hermiona vyběhla z pokoje a za pár vteřin vběhla zpátky mumlající, “Málem jsem zapomněla.” přiběhla k Ronovy a políbila ho rychle na tvář a zašeptala mu něco do ucha co znělo jako, “Díky pro minulou noc,” oba zčervenali jako Hermiona a ta už běžela do sprchy.

~*~

Po tom co snídaně byla hotová; Hermiona udělala nějaké vajíčka, šunku, slaninu a sušenky o kterých Ron říkal že byly “dobré jako od maminky;”. Ron se rozhodl že půjde do sprchy taky. Hermiona pomáhala mezitím Harrymu dát pokoj do původního stavu.
“Tak, co Ron udělal minulou noc ,že si zasloužil takové díky?” Harry se zeptal a otočil se k ní zády aby si ustlal postel a aby zakryl smích který hrozil že s něj vybuchne.
Hermiona se zčervenala než odpověděla. “No,” Hermiona si udělala pauzu, “myslím že bych ti to měla říct.”
“To je v pohodě. Já to vim,” Harry řekl.
“Ty to viš?!” Hermiona se zeptala a koukla se na něj šokovaný-bylo to napsané na její tváři. “Nebyl jsi….vzhůru…že ne?”
“Ne minulou noc,” Harry se rozhodl ,že neřekne celou pravdu ,protože jí nechtěl ztrapnit. “Ale tohle ráno jsem vás slyšel vstávat. Neboj se,” dodal rychle když viděl ustaraný výraz na Hermionině tváři, “nemyslím si ,že se něco stalo.”
“Oh,” úleva se rozšiřovala po Hermionině tváři. “Ani se nic nestalo. Neudělali by jsme ti to Harry,” Hermiona uvedla věcně.
“Ne to….Mě by to nevadilo.” řekl Harry “Ale možná by to bylo lepší beze mně v pokoji.” dodal.
Hermiona se změnila v barvu ,která by udělala každého Weasleyho pevného jak Harry pokračoval a začal být vážný.
“Já znám Rona, a možná ,že není tak dobrý jako ty na pocity a tak , tak tě má rád. A ne jenom v té cestě jako ty-jsi-můj-nej-kamarád,” Harry koukl na Hermionu a její oči koukaly někam na střed její levé boty.
“Tak proč,” Harmiona začala , pořád prozkoumávajíc její botu,” proč, celý minulý rok…..”
“Ty viš tak jako já ,že se nikdy nestaral o Levanduly!” řekl Harry.
“Já vim!” pukla “ Já myslela že to bylo…to…” Hermionin hlas ztratil sílu, “to…”
“Líbání?” Harry jí doplnil.
Slzy se draly do Hermioniných očí.
“Hermiono,” Harryho hlas změkl a položil ruce kolem jeho kamarádky, “on byl prostě žárlivý, byl žárlivý pro poslední tři roky.”
Hermiona setřela slzu z její tváře, “To já vim, “ odpověděla v šepotu. “Ale on neměl být,” řekla Hermiona. “Viktor byl……byl to někdo kdo si mě všiml, a ano, moje první pusa,” Hermiona koukla dolů ale Harry nedal pryč jeho ruku. Po posledním roce, chtěl aby se jeho přátelé cítili šťastní- zatímco měli ještě čas. “Ale, vždycky to byl Ron!” vzlykala. “Jenom si nikdy nevšiml….” řekla smutně.
“Já myslím ,že si všiml, přinejmenším poznal jeho pocity pro tebe. Myslím že se jenom cítí…hanebně.”
Hermiona se podívala na Harryho jako by chtěla argumentovat, ale neudělala to.
“Myslím, že by jsi mu to měla říct, Hermiono,” řekl Harry, “ zatímco je ještě čas.”
“Harry, teďka jsou I věci , důležité věci, které nemůžou počkat.”
“Ne,” Harry zatřepal hlavou, “tohle je důležité taky. Měl by vědět co cítíš. To by znamenalo svět pro něj. Jako by Brumbál řekl, `Je to dobré mít trochu lásky v tomhle světě.`”
“A co ty?” Hermiona dodala. “Co Ginny?”
Její jméno ho píchlo.
“No, to je jiný příběh se mnou,” Harry odpověděl skoro jedovatě.
“Nemusí být, “řekla Hermiona.
Harry změkl. “Promiň,” uvědomujíc si tón jeho hlasu který použil na jeho přítelkyni. “Popřemýšlim o tom,” dodal, ale nevěřil ,že je to pravda.
“No, já o tom popřemýšlim taky,” odpověděla Hermiona jemně. “Možná, svatba….” ale Hermiona byla přerušena.
“Oi, co to je? Já jsem myslel ,že pokoj by měl už být hotový teď?” Ron vešel do místnosti s čistým oblečením a zrovna si sušil vlasy s ručníkem.
“Počkej, já to udělám,” řekla Hermiona a vyskočila a vzala Ronovy ručník. Za pár vteřin byly jeho vlasy suché.
“Díky, Hermiono!” řekl vesele. Pak pokračovali v uklízení Harryho pokoje.

~*~

Každý den byl blíž a blíž ke svatbě, blíž k cestě. Každý den se mu zdálo o rudovlásce. Každý den myslel na medailon, hada, pohár a něco od Nebelvíru a Havraspáru. Každý den myslel na Brumbálovu smrt a na to jak to všechno bez něj zvládne, vždyť nemá takovou moc jako on. Harry nemohl spát a musel na to pořád myslet.
Zítra budou jeho narozeniny. Tři dny potom bude svatba. Pro něj to znamenalo další čtyři dny než to všechno začalo. Pro něj to znamenalo dalši čtyři dny klidu s Ronem a Hermionou.

||

Další čtyři dny